Psát o deskách DISMEMBER je sisyfovská práce. Stejně jako mýtický král je i nebohý autor posudku nucen do úmoru vykonávat stále stejnou a stejnou práci. Je skutečně těžké, ba snad přímo nemožné přijít s nějakým novým soudem, myšlenkou či postřehem. Ikona švédského death metalu se jednoduše nemění, od vydání „Like An Ever Flowing Stream“ si zavile drží svoji linii, veškeré možné zkratky ignoruje, nabízející se odbočky míjí bez sebemenšího zájmu. Pro někoho je to věrnost krystalicky konzervativní filosofii, pro druhého zas jen chabá zástěrka neschopnosti (nebo neochoty?) přijít s alespoň decentní reformou. Na úsvitu devadesátých let byli DISMEMBER jedním ze základních kamenů početné scény, dnes, v časech kdy z někdejší slávy zbyly už jen ruiny, jsou jedním z posledních přeživších mohykánů. Doba se změnila, DISMEMBER nikoliv. Bez ohledu na to, že old school death metal již dávno nestojí na vrcholu popularity jsou tu stále s námi, stejní jako před dlouhými dvaceti lety, oživlý přízrak dávné minulosti.

Revoluce se samozřejmě nekoná ani na novém albu, stručně a výstižně nazvaném „Dismember“. Podobně jako kolegové z branže GRAVE a UNLEASHED, zahustili i DISMEMBER svůj sound a znějí o trochu drsněji než na „The God That Never Was“ (změna to však není kdovíjak radikální, nicméně v kontextu natolik konzervativní kapely musíme registrovat i takové). Zejména pak dvojblok „Legion“ a „The Hills Have Eyes“ dává vzpomenout na projev současných GRAVE, kteří se od svého comebackového záznamu „Back From The Grave“ stále více a více extremizují. Ovšem ve prospěch obou výše zmíněných kapel mluví, kromě stále se lepšícího zvuku, i rostoucí skladatelská kvalita, což u DISMEMBER zas až tolik neplatí. Zatímco debut měl mimo jiné svoji „Soon To Be Dead“, dvojka zas „Dreaming In Red“ a další alba pak své „Casket Garden“, „Of Fire“ či „Patrol 17“, tak od „Where Ironcrosses Grow“ se stroj na jasně zapamatovatelné hitovky tak trochu zasekl. Neříkám, že poslední tvorba DISMEMBER je slabá, to rozhodně ne, jen jí chybí nějaký ten kvalitativní výkyv směrem nahoru v podobě chytlavé melodie, sólíčka či snad jednoduchého, okamžitě účinkujícího refrénku. I nová deska postrádá vyložený „highlight“, celých dvaačtyřicet minut se s nepolevující urputností jede ve stále stejných kolejích, snad jen s výjimkou důrazné „Europa Burns“ nebo IRON MAIDEN zhusta inspirované „Under A Bloodred Sky“. To však není žádné překvapení, ostatně sami moc dobře víte, že tvorba DISMEMBER velmi často odkazuje směrem k největším heavy metalovým dinosaurům.

Shrnutí? Standardní album DISMEMBER posledních let. Potěšil drsnější zvuk, znovu se však tak úplně nepodařilo složit skutečně výraznou skladbu. To je vše, více ode mne dneska nechtějte.